Duchovní kotva je jedna z možností

Zdroj: Michal SemínPůvodní článek | Všechny komentáře

Ať již je to jakýkoliv rozumbrada, Cameron nebo Šimron, budeme narážet na stále stejnou písničku: Oni se budou hrabat v hlíně, ohmatávat relikvie, budou je zkoumat v laboratoři, budou točit filmové bestsellery a přebírat za ně Oscary… aby nám nako­nec podsunuli ničím nepodložené „historky“ o lidské duši (ta může pocházet tzv. od Boha), kterou se ve skutečnosti vůbec nezabývali a o jejímž podmíněném propojení s lidským tělem v podstatě nikdo nic neví… tím spíš se jedná o téma, vhodné pro umělecké zpracování.

Kdykoliv se pokouším porozumět sebesložitější teorii, neskončím, dokud si nevytvo­řím zjednodušený model, který dokáže uchopit v představách i malé dítě (zní to jako bonmot, ale jeho autorství se připisuje Albertu Einsteinovi). Může se to týkat stejně tak principu měny podložené zlatem, jako i tušení existence ducha, nezávislého na existenci těla. Mám ověřeno, že chce-li člověk s člověkem komunikovat, je dobré znát jednoduché modely.

Jistě, nemám v rukávu kdejakou sakrální vědomost, abych dokázal čelil pokusům o zesměšnění skutečnými znalci teologie, kteří nahromadili své informace během studia religionistiky. Ale taky je pravda, že stejný člověk se mnou mohl sedět v lavici na fakultě, a zatímco kolega sbíral body na cvičeních typu „nauč se to a zopakuj to“, černá ovce, jako vždy přistižená a nepřipravená za jiných okolností, měla být u tabu­le pro výstrahu alespoň zesměšněna, okopávána, pro výstrahu. Jenže ovce to nevz­dala, sáhla pro křídu a několik základních elektrotechnických vzorců dosadila do jednoduchého prostorového integrálu, o kterém se domnívala (snad tušila), že by mohl vyjádřit vztah mezi inkriminovanými veličinami, dokázala tu změť symbolů zjednodušit a dospěla k explicitnímu vyjádření, pod kterým byl ve scriptech už něja­kých sto let podepsán jistý pán. Pětiminutová „tortura“ se změnila na hodinové pos­vícení jako v cirkusové kleci, děti s jiskřičkami v očích sledovaly, kdo vyhraje, drezér přestal švihat bičíkem a občas (skrytě) povzbuzoval, začal spolupracovat, „něco se stalo“. Byl to morous, studenti mu lezli na nervy, byla to neurotická kapacita. Viděli jste někdy dojatého chlapa s pověstí lidožrouta?

Co v rukávu mám, je několik velice zvláštních osobních zážitků, až nazraje čas, až člověk znovu začne komunikovat s člověkem třeba i v diskuzi na Protiproudu, zku­sím se podělit.

Cameron a Šimron, a kdejaký akademik, sedí totiž v lavicích (jako ty děti), o existen­ci možné nezávislosti lidské duše na lidském těle nevědí nic, jako zřejmě doposud všichni pozemšťané, a zdráhají se přesáhnout stíny rigorózních vědeckých teorií a podlehnout nikoliv důkazům, ale „obyčejným“ svědectvím… jak by pak vypadali, kdo by je publikoval v Nature a vysázel jim honorář? Jenže někteří se nezdráhají, i když by si to mohli rozdat, a třeba i ne zcela bez nadějí, s kdejakým rozumbradou.

Nepotřebuji znát detaily o Kristově zmrtvýchvstání, o jeho hrobce, posmrtném rou­chu a rodinných poměrech, stále méně pochybuji, že celý ten těžko uvěřitelný příběh je totiž o něčem jiném, než tělesných a materiálních artefaktech – je to o přítomnosti a reálném vlivu na lidské pokolení Jeho ducha. Arrivederci.

ID

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.