Prototyp českého kolaboranta

Zdroj: Petr HájekPůvodní článek | Všechny komentáře

S ohledem na vývoj společenských událostí v naší zemi si stále častěji pokládám otázku, kde se vzaly, odkud se vyrojily, jak uvažují a co motivuje ke spolupráci se zá­padními vetřelci nájemné elity, které mně osobně život komplikují zatím jen tím způsobem, že musím snášet jejich veřejná extempore nebo nevybíravé útoky na osob­nosti, které považuji za světélko naděje. A přemýšlím, zda je nutné podléhat zveličo­vání jejich povyku, který mi připomíná spíš čínské stínové divadlo – kdybych byl schopen něco tak krásného jako příměr vůbec použít. Český kolaborant vypadá od­pudivě v pouhých obrysech, zvětšených na promítací plátno mainstreamu, siluety jejich uší a rypců jsou nezaměnitelné. I jejich slova by stačila v obrysech.

A protože mám rád ty své zjednodušené představy, kterým by rozuměly i „děti“, a protože možná především důvěřivé děti je třeba varovat před snahami o přepisování dějin americkými sionisty a evropskými kolaboranty, vytvořil jsem si jednoduchou domněnku.

Pevný řád
V zemi, kde vládnul pomazaný král nebo vřískal diktátor, zcela jistě nebyl snadný život, nicméně panoval tam pevný řád, který mají na háku jen kočky domácí nebo disidenti. Tuze krutý pevný řád, protože svrchovanou vůli v té zemi projevoval pouze jediný člověk, který nedopustil, aby se jeho moc rozmělňovala mezi spodní lid. O osudech, nadějích, životě a smrti svých vazalů (kromě dvorního šaška a lichvářů) rozhodoval jediný člověk, feudál nebo vojenský diktátor.

V zemi, jejíž národ je podřízen autoritě jediného člověka, neexistují kolaboranti. Udavač není zdaleka totéž, co kolaborant – zatímco udavače motivuje prázdný žalu­dek nebo pomíjivá závist, kolaborant rozbíjí demokratickou společnost systematicky podle návodu, za tučnou úplatu a často i s vyhlídkou na budoucí postavení biřice v totalitním režimu. Zatímco udavač je zpravidla primitiv, kterému stačí oči a uši a sbírá jen dropty pod stolem, od kolaborantů se vyžaduje kvalitní vzdělání, aby půso­bili přesvědčivým dojmem na oběti z řad vlastního národa a plnili náročné záškod­nické úkoly pro panstvo okolo kulatého stolu. Rozdíl mezi bezejmenným udavačem a českým kolaborantem je tedy přibližně stejný, jako mezi práskačem z pražské galerky a Sabinou Slonkovou z pod knuty amerického velvyslanectví. Rozbíjet životní osudy občanů vlastního národa je však „Osmý smrtelný hřích“. Pýcha, hněv, závist, nečis­tota, obžerství, lenost, lakomství… a nově i kolaborace.

Osmý smrtelný hřích piccolo
Dopouštět se Osmého smrtelného hříchu v provedení piccolo, tzv. kavárenské kola­borace, umožňuje vazalům vyvraždění rodiny monarchy nebo diktátora a poměrné přerozdělení jejich moci mezi bývalé svazáky, dvorního šaška a lichváře v nově usta­vené, svobodné občanské společnosti. Jakmile ji na dva pokusy rozkradou, vyčkají na příchod amerického prospektora s ozbrojenými negry a bagry na nerosty. Každý člověk může v demokratických poměrech dosáhnout na korýtko, kdy je schopen projevovat určitou vlastní vůli, duchovní sílu, a konat dobro pro své bratry a sestry vyvolené. Nebo také konat zlo, kterého se kolaborant dopouští za třicet stříbrných z neziskovky a přesvědčením, že ten jeho malý díl svinstva se rozpustí v systému a nevyvolá řetězovou reakci jako na Majdanu, pardon, jako v Černobylu. Kolaborant netuší, že od jediného shnilého jablka se nakazí celá hromada, od jediného kůrovce padne celý les a od jednoho Kalouska celá ODS.

Podtrženo a sečteno se dobírám poměrně kontroverzního, až nebezpečného závěru, že pevný řád (v tom historickém slova smyslu) je pro alespoň relativní spokojenost celého národa docela užitečná věc. Jenže jak nastolit pevný řád v zemi, kde je „malý Che Guevara“, s možností páchat i osmý smrtelný hřích, každý třetí hokynář nebo novinář?

I kdybych se tomu bránil a usilovně hledal nějaké neopolitické systémy, oklikou mě to vrací k přesvědčení, že v zemi, kde se zásadním způsobem respektuje svoboda náboženského vyznání, kde se respektují náboženské hodnoty, kde se respektuje nefundamentální vliv církve na občanskou společnost, tak v takové zemi může vznikat i „pevný řád“, který nikomu neubližuje. Nebylo to odjakživa ideální a nemusí to být navěky ideální status quo, chybičky se v minulosti vloudily, trochu se mučilo a upalovalo, stejně jako se mučí a upaluje dnes na Ukrajině, a možná se chybičky znovu vloudí, ale příklady táhnou – a minimálně jeden takový příklad reálně existu­je. Přeberte si to každý po svém, do všech světových stran a zejména směrem tam :)

PS: Omlouvám se jemným lidem a konfidentům – slovíčko „negry a bagry“ jsem zařadil čistě jako básnickou licenci, neodolal jsem. Pana Obamu mám samozřejmě rád, když ho poprvé zvolili, plakal jsem dojetím a těšil se z toho velkolepého vítězství demokracie i v tak rasis… no nic.

ID

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.