Výročí Olympiku a kulhající bigbít

Zdroj: Jan Macháček | Původní článek | Všechny komentáře

Česká písnička je synonymum pro slova Petr Janda • Jan Macháček je další čestnou výjimkou mezi mladými a velmi citlivými přispěvateli na serveru Česká pozice, ve vztahu k tradičním hodnotám se však chová jako naprostý mimoň.


ID | 23.11.12 12:23

K hudebníkům, jako je Petr Janda, není nezbytně nutné chovat se neurvale, i kdyby někdy v něčem pochybil. Je to žijící legenda, některé jeho písně zlidověly (a to je nejvíc), což nemůže o své tvorbě prohlásit žádný rocker místního ani světového formátu.
Pokud někdo proslavil rockový chanson v České republice, navíc vlastní tvorbou, byl to Daniel Landa.

ID | 23.11.12 13:56

Něco mi brání dávat Olympic a ETC do jednoho koše. Písničky Olympicu, které zlidověly, spadají do zcela rané tvorby, kdy Olympic byl ryze tancovačková kapela… mně se příčí označit ETC jako tancovačkovou kapelu, to byl vyšší level (i kdyby na tancovačkách pro peníze hráli stejně jako George & Beatovens, ale u Petra Nováka bych rozlišoval mezi beatem a rockem, to nebyl pravověrný rock ani náhodou, byl to jasný pop).
30 let hraju pro lidi jako mariachi a jedno vím jistě – některé kousky od Mišíka si lidé rádi poslechnou, když dám Jandu, všichni zpívají, od malého děcka po starého fotra… a bude to tak ještě 100 let :)

ID | 25.11.12 15:48

Tak to máte smůlu, ZONZZi :)… od malička jsem skutečně členem poměrně významného pěveckého sboru byl, ovšem díky průzračnému dětskému sopránku již od páté třídy jako sólista a myslím, že to bylo poprvé někdy v sedmé třídě, kdy mne paní učitelka postavila před sbor a nechala zpívat s kytarou vlastní tvorbu (včetně doprovodných chorálů v refrénech). Tehdy jsem se ještě strašně styděl, mezi sboristkami byla drobná blondýnka, kterou jsem tajně miloval a tvrdošíjně mne odmítala :) Jediný důvod, proč se o tom zmiňuji právě teď, ZONZZi, je ten, že Pavel Liška ani Plameny se na malém Ivánkovi prostě nestihly podepsat, svůj vlastní svět hudby jsem započal rozvíjet jako tabula rasa a Bůh je mi svědkem, že první klavírní concertino spatřilo světlo světa ještě dřív, než jsem se naučil falšovat podpisy rodičů v žákovské knížce.
Jedno vím jistě – když táta slepil bedničku z překližky a koupil naše první šasi, šejčil jsem po gauči s rudým gibsonem na krku a celý šťastný pořvával vóneju, vóneju vóneju vóneju, jé jé jé jé vóneju… což bylo v roce, kdy ABBA vyhrála s Waterloo onu památnou Eurovizi, bylo mi právě 11 let a Abbě budu vděčný za „hudební výchovu“ nadosmrti, protože k tomuhle vzoru se nepřiblížil ani takový mistr popmusic, jakým byl Karel Svoboda.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.